Kdo maká? Učitel nebo žák?

K napsání tohoto textu mne inspiroval na workshopu již před řadou let Michal Dubec. Na jeho workshopech jsem si opakovaně uvědomovala, co mnohdy dělám intuitivně a díky workshopu mohu dále cíleně a vědomě rozvíjet. Pro mnohé učitele doporučené postupy intuitivní nejsou a potřebují se o nich přinejmenším dozvědět. Snad k tomu přispějí následující řádky.

Michalovi workshopy jsou zaměřeny na to, jak žákům předávat odpovědnost a jak to zajistit při běžné komunikaci. Kromě popisu a příkladů funkčních a nefunkčních komunikačních prostředků mne zaujala jedna konkrétní myšlenka. Pokud cokoli komunikujete se žákem, rozlište, kdo v danou chvíli maká (vymýšlí, navrhuje řešení apod.). Pokud makáte více Vy, učitel, pak je jisté, že žák nemá (nebo má omezenou) možnost převzít odpovědnost za své jednání, učení atd.

Zkusme si to přiblížit na dvou situacích:

• Před hodinou za Vámi přijde žák, že se omlouvá, že zapomněl pracovní list, který mají dnes odevzdat. Jaká je vaše reakce? "Tak mi to přines zítra." Kdo maká? Vy. Právě jste určili co a do kdy má žák udělat.

A jaká tedy může být vaše reakce v podobných situacích? "Co navrhuješ?" nebo "Co ode mne potřebuješ?" Mnohokrát se mi stalo, že poté žáci řekli, že neví. Tak jsem je poprosila, aby přišli na konci hodiny, až budou vědět. Když navrhnou, že mi to odevzdají další den, pobavíme se o tom, jak zajistí, že mi to opravdu odevzdají. Pokud je jejich návrh pro mě nepřijatelný (např. odevzdám příští týden), bavíme se o tom, co potřebují, aby to mohli odevzdat dříve, co jim brání v dřívějším odevzdání a obvykle se sejdeme na dohodě na dřívějším termínu. Žáci se tak učí přemýšlet nahlas a já vím, s čím případně mají obtíže. Téměř se mi nestává, že by takovouto dohodu žák nesplnil.

• Při skupinové práci za Vámi přijde jeden člen skupiny a říká "My to nestíháme." Jaká je vaše reakce? "Tak já vám na to dám více času." Nebo "Musíte to dokončit doma." Kdo maká? Vy. Právě jste vymysleli a předložili žákovi vlastní řešení.

Jak jinak lze reagovat? "Co navrhuješ?" nebo "Proč mi to říkáš?" nebo "Co ode mne potřebujete?" Otázky jsou stejné jako v případě předcházející situace. I následná konverzace je podobná a směřuje k tomu, aby s návrhem přišel žák (v tomto případě ideálně celá skupina), a učitel se vyjadřuje k tomu, zda je pro něj navržené řešení akceptovatelné. V případě potíží může učitel nabídnout pomoc. Tu žáci mohou ale nemusí přijmout.

Neříkám, že žáci mají řešit sami všechny problémy a komplikace. Zejména v některých situacích je nutná intervence učitele (např. pokud se jedná o nefunkční komunikaci mezi žáky). Vždy je na místě hledat co nejvíce příležitostí, jak situaci mohou řešit žáci sami (minimálně vyzkoušet samostatně několik kroků před tím, než se do situace vloží dospělý). Prvním krokem ale je rozpoznat, zda maká učitel nebo žáci.

A proč byste měli chtít, aby makali žáci? V první řadě společně s aktivním zapojením do řešení stoupá vnitřní motivace žáků plnit dohody a podílet se aktivně na řešení. Žáci se stávají samostatnější a podobné situace jsou schopné v budoucnu řešit proaktivně sami. Nečekají, že někdo jejich potíže vyřeší za ně. Stávají se aktivními mladými lidmi, kteří přebírají odpovědnost za své jednání a rozhodování, dokáží se postarat o sebe a své okolí. O tom jsem přesvědčena, protože jsem si postupy vyzkoušela již na desítkách žáků, se kterými jsem během let pracovala.