Žáci jsou závislí na učiteli, nositeli pravdy a vědomostí

Sedím na gauči a zamýšlím se nad tím, proč mě nebavilo studium na osmiletém gymnáziu a minimálně šest let jsem se nejvíce těšila na to, až po maturitě gymnázium opustím. Dodnes toto období považuji za ne příliš dobře využitý čas, kdy jsem neměla prostor se věnovat tomu, co mě zajímalo. Výuka se skládala většinou z následujících činností: sezení v lavici, poslouchání výkladu, psaní poznámek z výkladu / opisování prezentace, otevření učebnice na straně XY a zpracování cvičení X, společné kontrolování cvičení / společné počítání příkladu na tabuli, sledování filmu, psaní testu, ústní zkoušení, příležitostná skupinová práce a v nejlepším případě diskuze řízená učitelem. Velmi mě demotivovalo a stresovalo, že jsem v některých předmětech nechápala a nestíhala probírané učivo. Na druhou stranu své silné stránky jsem rozvíjela jen částečně. Přestože jsem složila jazykovou zkoušku z angličtiny, nebyl mi povolen individuální studijní plán s dovětkem, že si mohu dělat něco jiného, pokud mám hotové to, co učitel zadal všem. Musela jsem sedět ve třídě na hodině angličtiny s ostatními a to se člověk těžko soustředí na samostatné studium. Dodnes nevím, proč jsem se některé věci ve škole učila. Někdy mi to došlo časem, když se mi informace později spojily do smysluplného celku. Mnohdy to byla příprava na vysokou školu daného oboru, který si vybrali jen někteří. Pokud jsem ve škole chyběla, byla jsem závislá na informacích a zápiscích spolužáků. Osm let mne učitelé vodili za ručičku od úkolu k úkolu a jen několik z nich přede mne postavilo výzvy a mimoškolní aktivity, u kterých očekávali moji vlastní aktivitu, kritické myšlení a kreativní přístup.

Když jsem sama začala učit, bylo pro mě těžké stát před žáky jako ten, kdo zná všechny odpovědi a vede každý jejich krok. Já odpovědi neznala. Přesvědčovala jsem se vnitřně o tom, že to je přece normální. Vybízela jsem žáky, abychom odpovědi na jejich otázky zjistili, protože byly opravdu zajímavé. Co se týče pravdy a správnosti, ta rozhoduje zejména u testů a jakéhokoli ověřování znalostí. Mně samotné jako studentce vadilo, když v testu nebyla uznána má odpověď, přestože mi učitel nedokázal vysvětlit, proč má odpověď není správná. I z výsledků mnou zadaných testů byly zpočátku žáci "rozčarování", protože jsem jim neuznala nějakou odpověď. Naučili se ale využívat moji nabídku, že mi odpověď mají obhájit, odargumentovat, a pokud to bude alternativní odpověď na danou otázku, přijmu ji a hodnocení opravím. Díky tomu se velmi posunul i vztah se studenty, které vnímám jako partnery a oni ví, že přijmu dobře promyšlené odpovědi, které by mne osobně třeba nenapadly. Mohou s nimi přicházet i díky způsobu, jakým otázky formuluji. Těch čistě faktografických s jedno/dvouslovnou odpovědí je v mých testech jen málo.

Hledala jsem strategie, jak snížit závislost žáků na mém vedení, jak jim dopřát svobody a volby. Na začátku každého tématu se proto žáci dozví, co vše musí v jeho rámci splnit, co je cílem, jaké úkoly mají vypracovat a za co budou hodnoceni. Mají tak k dispozici celkový přehled tématu i konkrétních hodnocených výstupů. V tomto přehledu mají zaznačeny úkoly, které zpracovávají samostatně či ve skupině a které na konci tématu odevzdávají. Pravidelně je tak v hodinách věnován čas samostatné / skupinové práci, kdy si žáci volí, na jakém úkolu budou pracovat. Kromě povinných úkolů jsou v nabídce i úkoly volitelné určené těm, kteří chtějí téma prozkoumat do větší hloubky. Učitel se v takové chvíli stává konzultantem a pozorovatelem.

K velké závislosti žáků vede často způsob zadávání úkolů. Mnohdy jsou vypracovávány úkoly ze sešitů, učebnic a pracovní listy, jejichž odpovědi má k dispozici pouze učitel. Žáci jsou tak odkázáni na učitele, který jim musí práci zkontrolovat nebo jim výsledky poskytnout. Všichni tak postupují společným tempem nebo ve frontě čekají, až na ně učitel bude mít čas. Nemyslím si, že by tento postup byl špatný, pokud se k učiteli dostává jen omezené množství odevzdaných úkolu a to zejména těch, které analyzují a hodnotí získané poznatky v podobě zamyšlení, esejí, argumentů pro a proti. Takovéto úkoly jsou však zadávány zřídka, protože jen někteří vyučující ví, jak takové práce objektivně hodnotit.

Dlouho jsem přemýšlela o tom, co vše musím žákům sdělit a vysvětlit jim a co zvládnou pochopit sami. Zkoušela jsem, co zvládnou sami a co ne. Postupem pokus - omyl se mi vytříbily oblasti, které je potřeba vysvětlit, ukázat, demonstrovat a které žáci dokáží pochopit sami. Dnes již můj výklad a instrukce obvykle nepřesáhnou 20 minut v kuse. Že není možné stihnout všechno požadované učivo? Rozhodně to možné je. Rámcový vzdělávací programy (RVP) dávají školám velmi volné ruce a je jen na škole, čemu bude věnovat více pozornosti (a co z prapůvodních osnov vyškrtne).

A je něco špatného na tom, že učitelé vedou své žáky krok po kroku? Mnozí žáci mohou být v systému "Tudy jdeme, teď se zastav a teď počítej" spokojení, protože pouze plní příkazy a nemusí si sami volit cestu a rozhodovat se. Někteří žáci zpočátku ani nejsou schopni sami činit rozhodnutí a samostatně pracovat. Ti potřebují pomoc učitele, aby to postupně zvládli. Přestože pro žáky může být neustále vedení učitelem pohodlnější, existuje jen minimum (zda vůbec nějaké) zaměstnání, kde váš nadřízený řídí každý váš krok. Mnoho zaměstnavatelů dnes hovoří o potřebě získat samostatné zodpovědné pracovníky, kteří umí kreativně řešit zadané úkoly a případné komplikace.

Pokud učitel nebude nositelem pravdy a vědomostí, má ještě škola smysl? Škola by měla hrát velkou roli při "simulaci" budoucího pracovního prostředí, ve kterém má žák své povinnosti, náplň práce, prokazuje svoje dovednosti a osvojuje si nové. Měla by také umožnit nahlédnutí do různorodých odvětví takovým způsobem, aby si každý mohl najít zálibu v nějakém oboru. Učitel by v tomto procesu měl pomáhat nejen s pochopením základních zákonů, principů atp., ale měl by u žáků rozvíjet analytické schopnosti a kritické myšlení, které si žáci dokáží samostatně osvojit jen obtížně, protože potřebují partnery (spolužáky či učitele) pro diskuzi. Pokud někdo tyto schopnosti získá sám a svůj obor najde, škola pro něj smysl nemá, což dokazuje několik úspěšných mladých podnikatelů, kteří skončili svá studia základním či středoškolským vzděláním. Týká se to ale jen promile dětí na našich školách. Naprostá většina z nich potřebuje s rozvojem dovedností pomoci alespoň tím, že budou fungovat v podmínkách blížících se pracovnímu prostředí dospělých.

ZPĚT